Norská Odyssea IV.

Koňský hřbet ... mnozí říkají, že z něho je nejkrásnější pohled na svět. No nic, já přináším pohled z Osla.

Mise splněna, a ještě nám vlastně zbyl den navíc. Takový bonusový den. Rozhodli jsme si ho užít.

Včera, když jsme objednávali hotel, ani jsme netušili, jakou prémii obdržíme. Už večerní cesta sem byla velmi klikatě zajímavá. Ráno jsme vylezli na kopec, že se podíváme na Oslo, ale překvapila nás mlha a zima. Ještě že jsem si vzal zimní bundu. Doma se mi sice smáli, když u nás doma bylo 35 oC a já hledal v šatníku nějakou lehkou zimní bundu -  ale tady na Holmenkollenu se hodí – venku je mlha, fouká vítr a teplota je kolem 9 oC. Pořádně jsme si prohlédli tu sochu ze včerejška a prošli si dějiny Evropy krok po kroku. Udělali pár fotek a ještě se podívali na ty dokumenty z druhé světové války, co visely na chodbách. Dostal jsem se i k historii hotelu. Ten byl postaven jako dar Švédům od Norů, za to, že zachránili za druhé světové války spoustu Norů z koncentračních táborů. Dokonce i z Terezína.

Člověk cestuje kus světa, aby zjistil, že u nás v Terezíně byli v ghettu i privilegovaní vězňové. Zajímavé, v Terezíně jsem studoval a myslel jsem si, že vím dost o jeho historii. Věděl jsem dokonce o Bílých autobusech, ale ne o tom, že lidé internovaní ze severských zemí dostávali balíčky s jídlem navíc. To samozřejmě posloužilo ve směnném obchodě v ghettu. Také jsem nevěděl o tom, že Norové z terezínského ghetta byli odvezeni právě těmi Bílými autobusy do Švédska. Jinak by jejich cesta nepokračovala spolu s ostatními do některého z vyhlazovacích táborů. V Terezíně se sice ví o několika podařených útěcích a to i z malé pevnosti. Ale o „velkém“odjezdu Norů v roce 1944 jsem neslyšel.

Musím holt procestovat kus světa, abych se dozvěděl něco o domově.

Po odhlášení z hotelu jsme se jeli podívat dolů k můstkům. Auto nabito na 100%. Zaparkovali jsme a šli si prohlédnout olympijský areál. Všude se proháněli mladí lyžaři na kolečkových bruslích. Dokonce tady měli i školu na to, jak správně kolečkově lyžovat - no nic, až někdy příště.

Začala se trhat mlha a tak jsme přešli silnici a dostali jsme se k areálu s malými skokanskými můstky. I tady trénovala omladina. Podívali jsme se na vrchol skokanského můstku a pořídili pár záběrů. Vyzkoušeli jsme i ZOOM u foťáku. Všechny následující fotky jsou pořízeny z jednoho místa.

I když jel vlek, omladina na nejmenším můstku šlapala. Připomnělo mi to mládí – když si chceš prožít potěšení z jízdy, musíš si ho zasloužit a kopec nahoru vyšlapat. To ale bylo v minulém století (nebo snad tisíciletí) - bylo to už dávno.

Jak jsme sledovali omladinu skákat, tak se jeden hned rozplácl. Nic si z toho ale nedělal. Zvedl se a pelášil nahoru. Za jasného dne odtud musí být krásný výhled na Oslo. Při cestě zpět jsem ještě udělal pár snímků losa, Osla, trolla a tak.

Při prohlídce velkého můstku jsem ještě objevil zajímavou adrenalinovou záležitost. Dnes je však den odjezdu a mám pouze jedny kalhoty. Dnes není ten správný den „skočit“ si z obřího můstku. A co vy, troufli byste si skočit a prožít podobný let jako skokani na můstku na Holmenkollenu? Skočit a letět dolů do města? Na laně?

Já rozhodně ne, ta doba kdy bych do toho šel, už pominula. Ale mezi mými elektromobilovými kolegy jsou takoví blázni, kteří jsou schopni si klidně odskočit do Osla skočit si z obřího můstku. Tak kdyby i vy, tak na fotce toho auta je www stránka.

Pro vaši představu co jsme považovali za vesmírnou loď - přikládám animaci areálu v Holmenkollenu. ZDE.

Po prohlídce olympijského areálu a poté, co jsem i přes zimní bundu začal pociťovat zimu jsem usoudil, že již mám i dostatek fotodokumentace, zamířili jsme dolů. Plán byl sjet dolů, po cestě pořídit ještě nějaké snímky, zavolat Rossaně a domluvit se na předání auta. Pak jet v klidu na letiště a tam noťas napíchnout do zásuvky a dopsat článek.

Rossana byla v pohodě a souhlasila s dřívějším předáním – ale na jiném místě. Tak jsme nejdřív jeli do akumulátorů doplnit energii. Jeli jsme na staré známé místo, kde bylo minule prázdno – dnes ne. Na doplnění energie z rychlonabíječky jsme si počkali asi 20 minut, než na nás vyšla řada. Dvacet pomalých nabíječek bylo téměř prázdných.

Ale o situaci u nabíječek v Norsku napíšu samostatný článek až po elektro westernovém srazu v Boskovicích. Kolegům jsem slíbil, že to uslyší jako první – než to rozmáznu na webu. Udělám malou přednášku o situaci u nabíječek a hlavně „reportáž“ z vyhodnocení soutěže o hlavní město norské elektromobility. Zkušenosti Norů mne zaujaly, některé věci dělají jinak. Je to něco jiného, než na co jsem zvyklý od nás.

Po přednášce udělám i malé občerstvení v norském stylu (ryba a voda) a bude to bez alkoholu. K tomu je v Norsku daleko těžší přístup než u nás. Tak nevím, jestli po těchto informacích vůbec někdo přijde. Zajímavá přednáška - a potom ryba a voda. Ve vodě sice bude máta a citron, ale já bych tam asi nešel.

Po nabití si uvědomuji, že je to moje poslední návštěva na nabíječce na této cestě po Norsku a já neviděl ani u jedné nabíječky Nory dobité – jako že by nějaká strkanice, nebo slovní potyčka – já tady byl dřív, nebo mám přednost jsem „invalida“ (nemyslím ten s vozíčkem, myslím ti, na kterých to poznáte podle jejich chování, nebo podle SPZ). Vzpomněl jsem si na pořad od BuBu a uvědomil jsem si, že ani já „S politiky nenabíjím“ - zatím.

Zdá se mi, že v Norsku je taková pohoda, že by za to mohli ti politici? Že to tady funguje, že se tady nezveličují problémy, ale řeší se? No nevím. Uvidím, co se za těch pár dní událo doma.

Předání elbilu proběhlo podobným způsobem jako u převzetí – skoro. Tady jsou doklady, tady je auto, tady jsou klíče a … doplatit kilometry. To by nebyl problém, doplatit kilometry, trošku jsme s tím počítali, ale doufali jsme, že to půjde kartou. Ale bylo to v hotovosti. Zatím jsem v Norsku nepotřeboval ty jejich NOKy. Vše šlo platit kartou. To co v Norsku nemají, to jsou bankomaty. No nic jdeme hledat. Obchodní centrum, banky, metro, rušná obchodní ulice. Nakonec to dopadlo tak, že nás Rossana odvezla na hlavní nádraží, tam jsme našli bankomat a doplatili. Ještě jsme si po cestě pěkně pokecali a vysvětlila nám nějaké věci, co jsme u nabíječek nepochopili. Dále nám ukázala tu nejmodernější část Osla. Prostě samá pozitiva.

Nějaké nákupy suvenýrů a hop na Flytoget. Na letišti jsme byli o 4 hodiny dříve. Dost času na napsání článku. Check-in, proclení a jsme v duty free zóně.

Prakticky u všech sedadel v čekárně jsou zásuvky – které ovšem nefungují.  Zato to tu krásně voní dřevem. Stropy, obložení i podlaha – samé dřevo – to je pohodička – ještě si dobře pamatuji na první pocit z letiště v Oslu – vůně dřeva.

Nakonec jsme našli i funkční zásuvky. Ty jsou na rozdíl od pražského letiště u záchodů a tak se jim tam hromadí prouduchtiví cestovatelé. Teprve nyní mohu kvalifikovaně ohodnotit ty pražské sloupy na letišti jako daleko lepší řešení. U sloupů se to tak nějak rozmělní. Tady mají u záchodů narváno.

Už se těším domů – až si v klidu prohlédnu fotky a utřídím informace.

Cestování jsme si užili a načerpali spoustu informací o elektromobilitě, která funguje. Nyní to ještě zpracovat a nejzajímavější informace se pokusit převést u nás do praxe. To bude fuška. No uvidíme.

Spoustu jsem toho už o cestě po Norsku napsal. Zbylo mi ale v hlavě mnoho takových nesouvislých střípků, které nemám kam zařadit. Přitom jsou velmi inspirativní. Pokusím se je trochu roztřídit a vložit na blog zase příště. Střípky z Norska očekávejte za týden.