Druhá noční můra elektromobilistova

Minule to byl mazec. Jen jsem se podělil o to, z čeho mám obavy a to bylo… A dnes to bude o tom, jak zabíjí autonomní automobily. Tuším, že dnešní diskuze – to bude masakr.

S epem (VW e-up!) jezdím dlouhé trasy po dálnici tak, že „visím“ za kamiony. Nedá se zcela říci, že visím. Prostě jedu dostatečně blízko, abych využil aerodynamický stín a dostatečně daleko na to, abych ubrzdil - kdyby něco. Díky této metodě mi nedělají problémy trasy Brno - Praha – Litoměřice  nebo Liberec. Jedu pouze 90 km za hodinu, ale má to i svoje výhody. Člověk jede plynule, v pohodě a má velmi nízkou spotřebu. Když jsem se ptal kámošů kamioňáků, jak blízko můžu, aby jim to nevadilo, tak říkali – jak si troufneš, nedobrzdíš, je to tvůj problém. Akorát občas vykoukni, abychom viděli, že tam ještě jsi a neděláš tam nějaké blbosti.

Od té doby tak jezdím. Někteří řidiči s tím nemají problém, někteří hodí pravej blinkr a nechají se předjet, někteří mne po předjetí probliknou, já dám blikačky a oni mne opět probliknou. Zatím žádný problém či nevole.

Praha - Brno je už celkem stereotyp, a tak jsem přemýšlel o pořízení elektromobilu s adaptivním tempomatem. V Brně nastavím vzdálenost od předchozího auta a až do Prahy nemusím přidávat plyn, nebo brzdit. Stačí pouze točit volantem – to by byla pohoda. A když by auto mělo i hlídání jízdních pruhů a jelo samo až do Prahy - to by byla špica.

Tak jsem si to vyzkoušel. Půjčil jsem si na tři dny nový eGolf (mr2017). Větší baterie, a spousta vychytávek. Noví asistenti, krásný budíky  - kompletně LCD. Nepřehledné tak, až oči přecházejí – ale možná bych si zvyknul.

Vyrazil jsem po dálnici do Trmic k nabíječce. Po cestě si ošahám asistenty. Adaptivní tempomat mě láká. Hlídání pruhů do budoucna asi nevyužiji, ale vyzkouším si to, ať vím vo co gou.

Vyhlídnu si kamión, nastavím na tempomatu 100 km/hod a pomalu ho dojedu. Uvidím, co se bude dít. Kamion přede mnou jede předpisově 90 km/hod. Pomalu se přibližuji. Auto jede samo blíž a blíž. Začínám být nervózní, nic se neděje a jsem celkem blízko. Svírám volant a nohu připravenou na brzdě. Jsme skoro na kamiónu a stále nic. Začínám se potit a chystám se dupnout na brzdu. Už jsme téměř nalepeni a stále nic. Nastavil jsem to dobře? Nemá to nějakou chybu? Letí mi hlavou i jiné otázky. Rozhoduji se, přemýšlím – dupnu na to! Zlomek sekundy před tím, než zareagovala moje levá noha, auto zareaguje a srovná se s kamionem. Uf. Dlouho nebudu muset do kina na horor. Emoce mám načerpány. Pořád tisknu volant, pořád mám nohu připravenou na brzdě a auto si to v klidu šine za kamionem. Přibrzďuje a zrychluje, jak je potřeba.  Cítím, jak mi po spáncích stékají kapky potu. Utírám si je a počítám odstup. Jednadvacet, dvaadvacet… necelé dvě sekundy. To je míň než jsem zvyklý viset s epem.  Přibržďuji, vypínám tempomat a seznamuji se blíže s autem a jeho ovládáním. Dálnice do Ústí je pohodová a klidná. Žádná D1, na té by bylo seznamování s autem těžší. Pouštím hlídání v pruzích. Zajímavé. Nevím, jak bych si zvyknul na to cukání s volantem. Vypínám to a sjíždím u teplárny k nabíječce.

Při nabíjení si osahávám tempomat a zjišťuji, že jsem ho měl nastavenej na nejmenší vzdálenost. Tak zpět to asi bude v pohodě. A opravdu. Do Lovosic jedu v pohodě. Naučil jsem se, zvyknul jsem si.

Zapnul jsem i hlídání pruhů a opravdu nemusím na nic sahat. Auto si to šine za „předjezdcem“. Stačí mít pouze ruce na volantu. Když je dám dolů, auto začne po chvíli protestovat. Stačí dát ruce zpět a jede se.

V ČR je k sehnání spousta aut s pokročilými systémy asistence. Nejdál je Tesla se svým asistentem 2.0. Auto umí jet samo po dálnici Praha - Ostrava, samo rozsvěcuje, mění pruhy, předjíždí pomalejší auta, zabrzdí před překážkou, v mlze vidí víc než řidič, ale hlavně je daleko rychlejší než řidič. Nemá žádné prodlevy a reakční časy – což je u běžného řidiče něco kolem jedné vteřiny. Jestli jste byl někdo účastníkem dopravní nehody, jistě víte, jak dlouhá dokáže jedna vteřina být. 

Auta od Tesly jsou dodávána už delší dobu s přípravou na autonomní řízení. To je úplně jinej level než nějakej asistent. Když zapnete autonomní řízení, auto Vás doveze tam kam potřebujete bez toho, aby jste na cokoli šáhli. Stačí zadat cílovou adresu, páčkou asistenta dvakrát ťuknout k sobě a jede se.

Proč to ale ještě nefunguje? Ale funguje, v pokusných režimech auta ve světě již jezdí. Prakticky všechny světové značky to již testují. Nejdál je právě Tesla a Volvo ve spolupráci s UBERem.

Jezdí, a dokonce i bourají. Ale s tím se u nových projektů počítá. Největší problém je ale s legislativou.

Nyní si přestavte, že jedete svým autonomním vozem do práce. Tuto trasu jste jel už stokrát. Jak normálním vozem, tak i autonomním. Trasu máte najetou, nic Vás nemůže překvapit, auto jede předpisově padesátkou za ostatními, v protisměru míjíte protijedoucí vozy. Auto, motorka, auto, autobus, kamion… prostě stereotyp. Čtete si na palubním displeji novinky na idnes, cesta probíhá v pohodě jako vždy.

Najednou kamionu v protisměru praskne levá přední pneumatika a vjede vám do dráhy. I když taky jede jen padesát, rozdílová rychlost je 100 km/hod. Při jeho váze jste bez šance. Vaše auto však zareaguje samo, rychleji než vy si to uvědomíte, strhne volant, prorazí přední pneumatiky o obrubník přejede chodník a skončí na trávě v parku. Škoda značná, nikomu se nic nestalo. Stres, emoce – ale nakonec pohoda.

Vezměte si stejnou situaci, když řídíte normální auto. Pokud již budete vzhůru a nedáváte si kávu až v práci. S trochou štěstí stačíte zareagovat a také strhnete volant - sice asi o dvě sekundy pomaleji - ale možná to dopadne stejně, popřípadě to nebude čelní náraz, ale kamion narazí do zadní části a vy zůstanete naživu nebo s malým zraněním. Taky dobrý.

Když vezmete stejnou situaci a na chodníku půjde chodec. Vy budete reagovat stejně – podvědomě – pud sebezáchovy vám zařídí všechny reakce. Celou situaci si uvědomíte až pár sekund poté. Byl tam chodec? Co mi to přeletělo přes kapotu a přední sklo? Byl to pták? Značka? Reklama? Proč mám rozbité přední sklo, když jsem se kamionu vyhnul?

Sedíte a už Vám to dochází. Chodec neměl šanci, nestihl jste si ho ani uvědomit, natož zareagovat.

U auta s autonomním řízením je to jiné. „Uvědomí“ si kamion, chodník, chodce, děti hrající si v parku. Dokáže dokonce vyhodnotit několik možných reakcí a spočítat jejich následky. Jak se ale rozhodne? Tak jak je naprogramován. Nemůže zachránit Vás, chodce i děti. Rozhodne na základě informací co má a programu.

Informace? Během desetiny sekundy ví vše. O vás, o chodci, který je k Vám zády i o dětech, které si hrají v parku. Zná vaši zdravotní pojišťovnu, vaši mzdu, věk, údaje ze zdravotní karty, status na instagramu, i lajky na poslední fotce na facebuku, ví co jste snídal (kupujete přece přes EET), ví dokonce, jaké platíte daně! Zaplatil jste včas?! Jaká otázka Vám nyní prolétne hlavou?

Podle čeho si vybírá autonomní automobil koho zabije? Kdo mu nastaví program? Kdo to schválí?

Poslanci? Senát? Prezident? Jeho poradci a mluvčí? No ještě že to tady zatím není. Ale co budu dělat za tři roky, až autonomní a robotická auta budou realitou i u nás?

Autonomní automobil totiž bude vědět i jiné věci - jde přece o záchranu života – a tak mu to zákonodárci odhlasují! Za jak dlouho přijede sanitka, zná obsazenost lůžek v okolních nemocnicích, procentuální úspěšnost léčby jednotlivých typů zranění v závislosti na věku, úspěšnost právě sloužících doktorů. Když mu to dovolíme, může vědět naprosto vše.

Kdy se u nás šikovní asistenti překulí v autonomní auta a ta pak ve zcela robotická auta? A kdy naprogramovaný způsob rozhodování vystřídá umělá inteligence s vlastní logikou?

Jak rozhodne? Prolomí Asimovy zákony? Zvlášť první a druhý budou problémem, se třetím a nultým by to celkem šlo, ale to víte, sci-fi.

Pro někoho je sci-fi třeba to, že už i dnešní auta sama zvládají jízdu po dálnicích po několik hodin bez zásahu řidiče.

Tak zase příští pondělí, bude třetí noční můra – pokud mne ovšem nepotká nějaká ta autonomní nehoda.