NORSKÁ ODYSSEA prolog

Malý seriál o tom, jak jsem jel do Norska vyzkoušet si tu elektromobilitu, podívat se na festival a tak. 

Tak sedím na letišti u sloupu na kufru a píšu první článek o Norské oddysee. Proč sedím na kufru? No protože u sloupu nejsou sedačky. A proč tu nejsou sedačky? To sice nevím, ale zato jsou tu funkční zásuvky.

Ty co jsou u sedaček v čekárně, ty nefungují a tak nám paní na informacích poradila, že právě na zadní straně těch sloupů jsou funkční zásuvky. Proč nejedou ty, co mají normálně fungovat jsem se raději neptal. Nejprve se mi zdálo divné, že všichni na letišti bivakují u těch sloupů a nesednou si na prázdné sedačky v čekárnách, ale už jsem to pochopil a byl jsem rád, že jsem si obsadil svůj sloup. Právě ho totiž opustila taková duhově barevná skupinka mladých – to víte, v Praze skončila Prague Pride.

Moje cesta do Norska však začala mnohem dříve, než dnešní ráno. Začala už vlastně těsně před veletrhem Ampér 2018, když jsem si vyslechl přednášející, kteří měli příspěvky o elektromobilitě. Slyšel jsem, že jejich společnosti jsou lídry, že jsou nejlepší a největší – a pak jsem slyšel, kolik to obnáší problémů a proč to vlastně nejde. V zákulisních rozhovorech jsem zaslechl, že v tom Norsku je to vlastně omyl a že to tam vlastně do budoucna ani nemůže fungovat. To probudilo moji zvědavost. Co si takhle vyrazit elektromobilem do Norska. Poznat nové věci - které nefungují? To by bylo něco.

Zeptal jsem se elektromobilistů na srazu, zda by někdo jel se mnou. A kupodivu se jeden našel a dokonce s Teslou. To znamená cesta do Osla za cca. 15 hodin a cena za přepravu 0,- Kč (když se dobíjí na Superchargerech – a těch je Evropa na západ od nás plná).

Tak jsme začalii hledat vhodný termín – jasně že o prázdninách. Přece v Norsku nezmrznem. Vzpomněl jsem si na slova jedné známé, která říkala, že v Norsku deset měsíců čekají na jaro, a když  to jaro přijde, tak zase dva měsíce čekají na léto, léto je dva dny a potom zase čekají deset měsíců na jaro.

Tak termín máme a nyní je třeba v Norsku, nebo někde po cestě, najít nějakou elektromobilní akci, které bychom se zúčastnili - ať tu cestu maximálně vytěžíme.  Poslal jsem dotaz na kolegyni do Norska a ejhle, doporučila nám festival Arendalsuka. Je to několikadenní festival a bude se tam vyhlašovat Ekologické  město roku. To by mohlo být zajímavé.

Kolegyně mi poslala nějaké informace o Norsku. Co kde najít a nějaké odkazy. Podělím se s vámi.

Základní kurz norštiny (ten jsem vzdal po dvou lekcích) naleznete tady: https://www.ntnu.edu/learnnow-pl

Ale nakonec se mi těch pár slov co jsem si zapamatoval, hodilo ještě v Česku.

Dále server pro cizince co navštíví Norsko. https://www.visitnorway.no

A nakonec malý blog, který líčí Nora očima cizinců.

https://thesocialguidebook.no/blogs/the-social-guidebook-to-norway

I ten jsem prohlédl – a zpozorněl. Není ta emancipace nějak přehnaná?

No nic, jiný kraj, jiný mrav. Nebudu holkám otevírat dveře, jak do mi od mládí vtloukala maminka do hlavy. Jestli ten vývoj takhle půjde dál, asi se je naučím zabouchávat holkám před nosem, no a taky netlouct malé děti. Prý je to trestné, nebo by mě mohli dokonce zbavit rodičovských práv, což je podle mého názoru zvěrstvo, ale to je pohled mojema očima. Z druhé strany se to však může jevit úplně jinak. A na třetí stranu (když už jsme u těch stran) znám případy mnoha dětí, kterým by „norský systém“ zajistil úspěšný život a některým i ten život zachránil. Ale to jsme u multikulti a ne u elektromobilů.

Zpět k elektromobilům!

Jsouc takhle připraven s obavami jsem očekával blížící se termín. Co se zase podělá.

Čtrnáct dní před odjezdem mi volal kolega s Teslou, že nemůže. Že tu dobu bude ještě ve Francii. Ať jedu sám a pak z toho udělám nějakou přednášku. Bomba. Co teď. Že bych oprášil svoji angličtinu, ze které jsem získal před čtvrt stoletím zápočet?

Začínám shánět spolujezdce. Manželka nemůže – má něco důležitého v práci a asi ji nepustí. Co teď?

Dcera nemůže - je pryč, synové jsou už ve světě. Zkouším však i tuto možnost. Ať si odskočí z Liverpoolu a jedou se mnou. Potřebuji někoho, kdo umí dobře anglicky. Bez úspěchu. Nikdo nemůže. Jsem v koncích. Mám jet sám?

No a co takhle sehnat někoho kdo umí norsky? Na festivalu v Arendalu budou mít prezentace stejně jenom v norštině, tak na co angličtina.  Vzpomněl jsem si na teorii Šest stupňů odloučení ( Six degrees of Separation), která pojednává o tom, „jak sehnat kohokoli kdekoli“.

Funguje to! Ani jsem netušil, kolik mých známých umí Norsky. Nakonec na mou nabídku kývla Heni. Taky z toho důvodu jsem zvolil rychlou variantu cesty. Letadlem hup do Osla, tam si půjčit elektromobil, zajet s ním do Arendalu, přespat tam a pak zpět do Osla.  

Začal jsem kombinovat. Nakonec to dopadlo tak, že letenky jsme zajistili celkem levně. Menší problém byl s pronájmem elektromobilu. Zavedené značky kupodivu elbil (elektromobil v Norštině) nenabízí. Poslal jsem SOS kolegyni do Norska a ona mi zpět poslala norské trojsloví, které mám zadat do vyhledávače. A ejhle! Je to tam! Máme nabídku několika elektropůjčoven. A to za poloviční ceny než by jsme dali za spalovák od renomovaných značek. Nakonec jsem však zvolil ještě levnější variantu, a to půjčit si elbil od soukromé osoby. Tady v Norsku fungují servery, kde lze půjčit vlastně cokoliv od kohokoliv. Tak jsem si půjčil VW e-up! od Rossany. Trošku složité vyplňování, zaslání dokumentů, popis trasy, důvod, a za hodinu mi přišla SMS, že na zvolený termín bude elbil připravený.

Rossana mi na chatu ještě napsala, jestli vím do čeho jdu. A že do Arendalu to na jedno nabití rozhodně nedám. Potom co jsem jí odepsal, že na uvedeném autě mám najeto přes 40 000 km se už neozvala.

Nyní vyřešit nabíjení. Vyhledal jsem si sítě nabíjecích stanic a pro jednu se rozhodl. Stáhl si apku a zaregistroval jsem se. Součástí registrace bylo i ověření platební karty.

Před odletem jsem ještě zabookoval hotel v Oslo na den příletu a ubytování v Arendalu na následující den. V Arendalu jsem zvolil možnost přespat v Luxury Tent. Vrátil jsem se před týdnem z lesa z pod širáku, a tak mi luxusní stany zněli jako dobrá výzva. Hotely jsou na celém světě tak stereotypní. Myslím si, že luxusní stan mně může pouze překvapit.

A opravdu. Po té co jsem odsouhlasil cenu a zaplatil kartou, jsem trošku znejistil. Za dva stany jsem platil prakticky míň než v ČR. Raději jsem si to našel na Google maps a podíval se do čeho jedeme. Není to úplně v Arendalu, je to cca 30 km v horách. Cesta do hor – super. V době, když jsem to z domu objednával, tak se teplota u nás pohybovala kolem 35 stupňů – lákavá nabídka. Ale co v Norsku? Podíval jsem se na yr.no a zjistil, že v noci bude kolem nuly. Ještě více jsem se zpotil.

Byla to správná volba? No nevím. Raději jsem ještě nakoupil teplé ponožky a funkční prádlo. Jestli-že se zítra neobjeví článek na mém blogu, je možné, že jsme zmrzli. Ale to nevadí. Máme skvěle pojištění, které jsem si sjednal asi půl hodiny před odletem od sloupu číslo 24.

Ale zpět k cestě. Ve 14:00 jsem vyzvedl Heni a v 15:00 jsme byli na Vystrkově. A jako vždy když přijíždím, čepují tam nějaké elektromobily. Dnes Tesla a I3. Přitom Tesla je z Norska. Zaparkuji, zapnu nabíjení, a rozhlížím se, kdo patří k Tesle. Z několika lidí na parkovišti si vybírám urostlého mladíka v maskáčích a frajerských brýlích. Přistoupím k němu, sebevědomě se mu zadívám do zrcadlovek a položím otázku: Nošk? Mladík vycení zuby do širokého úsměvu a odpoví: Jeah. Až se mu zrzavá bradka zatřese.

Konverzaci potom přebírá moje kolegyně Heni, jelikož já svoji zásobu Norštiny již vyčerpal. Po 15 minutovém rozhovoru víme o elektromobilech v Norsku „úplně všechno“. Kde se nabíjí, jak se nabíjí, kde se platí mýto, a také proč jede Nor jede Teslou do Maďarska. Takto vybavení končíme rozhovor i nabíjení a hurá na Ruzyni.

Po zadání do navigace nám ale mrzne úsměv na rtech. D1 stojí. No nic. Co by Nora zaskočilo, nás jenom posílí. Od Benešova do Prahy pojedeme po staré. Ještě nabíjíme ve Vestci, já si dám výbornou gulášovou polévku v restauraci U krbu a 19:30 už parkujeme na letišti.

Odbavení i let proběhl v pořádku a před půlnocí přistáváme v Oslu. Trošku jsem znejistil, když se letadlo dotklo dráhy. Chvíli to vypadalo jako jízda po D1, ale nápis Oslo Airport mě ujistil, že sedíme správně. A první dojem z letiště – vůně dřeva a tak to asi zůstane. Oslo = vůně dřeva. Ale protože již bylo těsné po půlnoci, tak pokračování bude až zítra. Jestli ovšem nezmrzneme.

Vidíte tu Teslu za eupem? Tak ta má norskou SPZ.