Norská Odyssea I.

16. 08. 2018 10:43:46
O prvních dojmech z reality Norské elektromobility. Pro ty, kteří mi říkají, že píšu zbytečně dlouhé blogy, ve stručnosti popíši průběh celého prvního dne. Dobrý, dobrý, dobrý, pořád dobrý, ještě pořád dobrý a nakonec špatný.

A nyní podrobněji. Za celý první den (najeto cca. 350 km) jsem nepotkal ani jedny hasiče, neviděl jediné grafity podél cest, nepotkal policajty, nepotkal houkající sanitku neviděl ani jednu fotovoltaiku na polích, ani řepku na polích.

Ani na jedné nabíječce jsem nemusel čekat, protože bylo vždy volno – spíš prázdno. Aplikace na nabíjení (zaregistrovaná v ČR) fungovala na první dobrou.

Za celé úterý jsem nepotkal jedinou dopravní nehodu. Na vyhlašování Norského města elektromobility v Arendalu jsem přišel včas. Vyhlašování začalo taky přesně (a skončilo taky přesně). Vyhrál Bergen.

V Oslu je na silnici každý druhý osobní automobil elbil (elektromobil). Na delších trasách - na „státních silnicích“ E18 je každý patnáctý osobní automobil elbil, nebo hybrid (z pohledu posádky našeho vozu). Za celou cestu z Osla do Arendalu mě nepředjelo na normálních silnicích (jednoproudové - tedy ne dálnice, které jsou dvouproudové) jediné auto!!! A na dálnicích to bylo velmi sporadicky. Ve městě jsem jel 50 km/h, mimo obce 80 km/h, dálnice 90 – 110 km/h a jinak dle značek.

Převzetí elbilu od soukromé osoby proběhlo během 5 minut. Ukaž řidičák, udělám si foto, auto je lehce škráblé tady a tady, ... tady jsou doklady, tady máš klíče a nazdar.

Na všechny nabíječky mě v pohodě navedla aplikace Fortum přes Google Maps. Žádnou nabíječku jsem nemusel složitě hledat, žádná nebyla „dobře ukrytá“ – a k žádné nabíječce nebyla uzavřená cesta z důvodu oprav. Všechny nabíječky, co jsem použil, naběhly napoprvé – žádnou jsem nemusel restartovat, nebo několikrát zasouvat kabel, nemusel jsem volat na servisní linku, ani hlásit číslo smlouvy uzavřené na odběr elektrické energie. Na vyhrazených parkovištích pro elbily jsem neviděl jediný spalovák /TDI či benziňák/. V Oslu v centru nejsou cítit výfukové plyny a to ani v tunelech!

A letiště v Oslu voní po dřevě. Nocleh v Luxury stanu super – až na ten vzduch.

Jsou to všechny moje pocity a dojmy? Ne, je toho mnohem víc, ale dál je to jen pro skalní příznivce.

Když jsem hledal názvy pro moje články z Norska, moc mi nesedělo slovo „odyssea“. Jsem snad na Argu? Bude mi cesta domů trvat několik desítek let? Budu snad někde bloudit? Rozhodně ne.

Začalo to po příletu. Na letišti jsou dva hotely. Jeden je na jedné straně a ten druhý na té úplně opačné. Který si myslíte, že jsme trefili? To že mají velmi podobné názvy jsme zjistili, až nám pan recepční ukazoval cestu k němu - tam v dáli za horizontem, jak je to modré světýlko. Původní plán z letadla do hotelu - hupky šupky za pět minut - se proměnil v pořádný trek (s kufry a v nových botách).

Myslíte si, že to nalezením hotelu skončilo? Ani omylem, vždyť bylo krátce po půlnoci a den teprve začínal.

A nyní foto z hotelu. Pokoj 5125.

Kam myslíte, nalevo, nebo napravo. No každopádně my jsme šli na tu špatnou stranu. A to se nám stalo ještě jednou. Nakonec jsme pokoj našli tak, že jsme chodili po patře pokoj po pokoji – a že jich bylo. Lehký spánek a potom honem na FLYTOGET. S tím na hlavní nádraží a potom autobusem na Turbinveien pro auto.

Ranní počasí v Oslu.

Ještě jsme volali Rossaně jaký nám dovolí časový rozptyl, aby v 9:00 hod nezavřela auto a neodfrčela. Ale ta byla v pohodě (klidně do 10:00 hod) a naštěstí jsme to v pohodě stihli.

Rossana je skvělá mladá dáma. Eup! měl najeto 62 000 km a byl v podobném stavu jako ten co nyní používám v ČR. Vložil jsem do slotu SD kartu s hudbou, spároval mobil na handsfree a hurá na první nabíječku vyzkoušet jestli nám půjde nabíjet. Google Maps kupodivu i v Norsku funguje s českými slovy :-) – a tak jsme v pohodě bloudili v češtině. Po tom, co jsme už poněkolikáté minuli stejné místo u Turbinveien jsem pojal podezření, že něco není v pořádku. A opravdu, na jednom z kruhových objezdů jsem neodbočil na prvním výjezdu, ale ještě těsně před vlastním kruhovým objezdem. Malá oprava trasy a za pár minut jsme na rychlonabíječce u nějakého obchodního centra.

Pusto prázdno. Dokonce i elbily parkují na normálních parkovacích místech. A co jich tady je – jak těch elbilů, tak i těch parkovacích míst. Žádné narváno jak v ČR. Spustíme aplikaci, zasuneme konektor a nabíjíme. Stačí nám 5% do plna, Rossana nám dala auto nabité do plna.

A nyní hurá do Arendalu. Navigace ukázala 292 km, a 3 hodiny dojezd. Jelikož budeme asi dvakrát až třikrát nabíjet, tak počítám tak s hodinovou rezervou. Před vlastní návštěvou festivalu se chci ještě skočit podívat jak vypadá Luxory tent, abychom mohli případně spát někde jinde, kdyby byl nějaký problém. Sotva najedeme na dálnici, přichází email od ubytovatele, jestli chceme spacáky. Když mu napíšeme, že ano, tak odepíše, že spacáky nejsou. No nic, stavíme se v Ikee a koupíme nějaké deky. Pošleme ubytovateli mailem žádost o telefon, s tím, že mu zavoláme. Po chvíli přichází mail s kontaktem a tak voláme, jak to v těch stanech vypadá, jestli nám můžou půjčit aspoň deky, protože kupovat deky v Norsku v Ikey a dovezt si jako suvenýr, to se mi nezdá jako příliš šťastné řešení.

Ubytovatel tvrdí, že nemá ani deky, ale ať přijedeme a podíváme se. Když tak budeme spát v chatičkách. Akorát že máme přijít až po půl páté, že do té doby bude mimo. Mezitím než jsme se dostali do Březového lesa podívat se na Luxory tents, třikrát jsme nabíjeli a jednou zabloudili. Nakonec jsme na místo dorazili s dostatečným předstihem. Krásné místo uprostřed lesů. Posledních 7 km šotolinová cesta. Na místě jsme byli dřív než pronajímatel. Typická norská usedlost uprostřed luk a lesů a vedle jezera. Když jsme si to pořádně prohlédli, zjistili jsme, že tu asi pořádá koncerty a festivaly. Řekl bych takový menší kempink Džbán. V celém areálu pronajatá pouze jedna chatka, a na place pro obytné vozy dva bydlíky. Luxusní stany představují klasické teepee akorát podstavené z hranolů. Velmi pěkně zařízené, uprostřed rošt na barbekjú, tři lůžka s kožešinami. To se mi líbí, to beru. Heni bere chatičku. Chatička je úžasně roztomilá. Kdybych nechtěl mít zkušenost se stanováním z Norska, bral bych chatičku také. Chatička je perfektně minimalisticky zařízena. A to včetně lůžkovin, i já jsem je nakonec vyfasoval - dostanu lůžkoviny. Skvěle, nemusím v Arendálu shánět deky. Budu spát ve stanu pod peřinou. WC, sprcha, pračka je v usedlosti. Lehce se zabydlujeme a hurá do Arendalu.

Luxuty tent

Ještě v ČR jsem si zjišťoval parkování v Arendalu. Předpokládám, že když je festival tak bude všechno narváno. Rossana mi předala nějaký přívěsek na klíčích, pomocí něhož parkují elbily zdarma. Akorát se musí při vjezdu někde pípnout. Jelikož jsme parkovali pouze jedenkrát v takové úžasné jeskyni, tak jsem to nestačil pochopit, natož zrealizovat a platil jsem kartou. Na obrázku dole vidíte jeskyni, ve které jsme parkovali. Byla vyhloubená ve skále, má tři patra, podle mého pohledu se tam dá umístit půlku města.

Festival mě překvapil. Předpokládal jsem, že hledáme velké podium, na kterém se budou střídat řečníci a prezentovat to co jim někdo naklepal do Power pointu. Realita byla jiná. Střed města byl uzavřen pro dopravu a na každém kousku místa byl nějaký stánek a řečníci vychvalovali to svoje.

Občas někde hrála kapela, na každé lodi v přístavu byla nějaká akce nebo mejdan viz foto.

Tipl bych, že tam svoje stánky měl tak dvě stě, až tři sta společnosti, a to jsme neprošli všechno. Google nás neúprosně vedl na náměstíčko, kde byla Norská Asociace pro elektromobilitu. Dorazili jsme se s rezervou pěti minut, převzali propagační brožurku a přesně v 19:00 to začalo. Po předřečníku s krátkým proslovem vystoupili zástupci jednotlivých měst Osla, Bergenu, Trondheimu a Stavangeru. Jejich čísla a pokroky jsme měli v brožurkách. Mluvili o tom, co se jim zadařilo v minulém období.

Po té vystoupili hodnotitelé. Na hracích kostkách rozdělili jednotlivým městům body a zdůvodňovali svoje rozhodnutí. Poslouchal jsem pečlivě, nerozuměl ničemu. Prezentace byly v Norštině. Vodítkem pro mě byli akorát arabské číslice na obrazovkách. Nakonec vyhrál Bergen.

Po celkovém vyhodnocení jsme požádali organizátory o zaslání prezentace a předpokládám, že vše zhodnotím v samostatném článku někdy příště.

Zatím co já pořizoval fotodokumentaci, Heni pozorně poslouchala. Nejzákladnější body jsme probrali při zpáteční cestě a ještě druhý den ráno. Po ukončení akce jsme ještě prohodili pár vět s organizátory, kteří se zajímali o to, jak v ČR funguje elektromobilita, když se u nás vyrábí tolik automobilů. Zajímala je hlavně Škoda auto. Před příchodem elektromobilů totiž Škodovka patřila k nejprodávanějším autům v Norsku. Pak tuto pozici ztratila.

Poté co jsme museli třikrát odpovídat na otázku kolik u nás máme elektromobilů (2.500). Pořád to nedokázali pochopit. Těžko jsme vysvětlovali (Norsky i Anglicky), že 2.500 elektromobilů je celkem. Ne přírůstek za měsíc, ne za minulý rok, ale od počátku světa.

Uvědomil jsem si, že poprvé vidím v Norsku někoho smutného (když to konečně pochopili), zatím se mi tady v Norsku všichni zdáli v pohodě a bez stresu. Mrzí mne, že stav elektromobility v ČR dokáže rozesmutnět i Nory.

Když jsme se vraceli u spousty stánků už bylo pusto a prázdno.

Myslím, že většina lidí se přesunulo do přístavu, odkud se ozývalo bujaré veselí.

Do březového háje jsme se vraceli těsně před půlnocí. Heni šla spát do chatky, já jsem zalezl do stanu. Chtěl jsem se rozdělat oheň, ale to mi nájemce zakázal. V oblasti se z důvodu sucha nesmí rozdělávat oheň, už dva měsíce nepršelo. To, co je dovoleno - grilovat. Dal mi dřevěné uhlí a tekutý podpalovač. Že když mi bude zima, mám se ohřát. Přihodil i plynovou bombu s teplometem, abych v noci nezmrznul. Těsně před půlnocí rozdělávám oheň a není to tak jednoduché jak jsem si myslel. Nikdy jsem nezapaloval oheň jinak než pomocí papíru a třísek. Pocákat dřevěné uhlí olejem a zapálit je - to je taková divné. Navíc uhlí vždycky vzplane a po chvíli zase zhasne. Zkoušel jsem to pětkrát. Teplo nikde, zato spousta štiplavého dýmu. Rezignovaně zapínám plynový teplomet. Nyní mám obojí, teplo i štiplavý kouř.

Rozhrabávám uhlí, snad to zhasne. Je to ale jinak uhlí čmoudí a čmoudí a kouř klesá stále níž.

Vypínám teplomet, ulehám pod peřinu na kožešinu a zhasínám baterku.

To bude smutný konec. Přijel jsem do Norska - podívat se jak tady mají čistý vzduch a udusím se, uprostřed krásné přírody zplodinami z olejového podpalovače.

No a jestli jsem se neudusil, tak se zítra na blogu objeví další článek.

Autor: Mirek Matyáš | čtvrtek 16.8.2018 10:43 | karma článku: 18.46 | přečteno: 889x

Další články blogera

Mirek Matyáš

Němečtí elektromobilisté jsou truhlíci …

... alespoň takový pocit jsem získal po přečtení článku od blogokolegy Zímy. Je možné, že v Německu jezdí s elektromobily samá paka?

14.1.2019 v 14:01 | Karma článku: 19.08 | Přečteno: 1521 | Diskuse

Mirek Matyáš

Pour Féliciter – aneb co nás nemine v následujícím čase

Milí kolegové, vážení zákazníci, odvážní blogeři ... přeji Vám hodně štěstí a zdraví ... to ostatní přijde samo ... tak jako ta elektromobilita.

2.1.2019 v 9:01 | Karma článku: 16.51 | Přečteno: 682 | Diskuse

Mirek Matyáš

45 000 Kč za jednu kilowatthodinu pro elektromobil - není to moc?

I elektromobilisté hrají takové ty klučičí hry. Kdo dál a tak ... Kdo má největší kapacitu baterií, nejdelší dojezd, kdo nejbohatší výbavu, kdo najel nejvíc e-kilometrů, kdo jezdí nejlevněji ... kdo jezdí nejdráž ... asi jsem vyhrál.

27.12.2018 v 12:18 | Karma článku: 26.36 | Přečteno: 2387 | Diskuse

Mirek Matyáš

Byl jsem tam.

Ano, 12.12.2018 jsem byl na D1 a kdybych neměl spoustu najetých kilometrů po – a kolem této „strategické komunikace“ – nejspíš bych tam přespal i s vybitým elektromobilem.

17.12.2018 v 7:17 | Karma článku: 25.70 | Přečteno: 1257 | Diskuse

Další články z rubriky Životní prostředí a ekologie

Aleš Erber

Lék na záchranu českých lesů a jejich vlastníků existuje!

Letošní rok bude pro lesnicko-dřevařský sektor devastující a pro některé vlastníky lesů existenční! Na hrubý pytel patří hrubá záplata! Řešení krize tkví ve vyhlášení nouzového stavu a ve výkupu dříví garantovaným státem!

15.1.2019 v 12:29 | Karma článku: 16.06 | Přečteno: 721 | Diskuse

Mirek Matyáš

Němečtí elektromobilisté jsou truhlíci …

... alespoň takový pocit jsem získal po přečtení článku od blogokolegy Zímy. Je možné, že v Německu jezdí s elektromobily samá paka?

14.1.2019 v 14:01 | Karma článku: 19.08 | Přečteno: 1521 | Diskuse

Milan Smrž

Jak zajistit levnou energii pro všechny

Ač ceny elektřiny rostou, stále je příliš levná, srovnáme-li její cenu s externalitami fosilní či jaderné výroby. Další zdražení by mohlo vést ke snížení spotřeby, doplatily by na ně však chudší vrstvy. Nabízí se win-win řešení.

12.1.2019 v 15:11 | Karma článku: 18.64 | Přečteno: 1437 | Diskuse

Michal Beran

Země, poslední obyvatelná planeta

Věříme v pokrok, který vše vyřeší a který nám zajistí lepší budoucnost. Možná až moc spoléháme na to, že se scifi stane skutečností. O naší planetě a o tom, co si myslím, že by nám prospělo.

10.1.2019 v 15:39 | Karma článku: 7.66 | Přečteno: 178 | Diskuse

Dušan Póč

Opět s křížkem po funuse. Odpověď na jednu otázku však stále schází

Nepochopitelně řadu týdnů trvalo vsetínské radnici, než se vyjádřila k tomu, proč došlo koncem roku v sídlišti Rybníky ke kácení stromů. Proč radnice až doposud mlčela, je však stále opředeno pavučinou tajemství.

9.1.2019 v 17:06 | Karma článku: 14.94 | Přečteno: 308 |
Počet článků 53 Celková karma 20.35 Průměrná čtenost 1024

Technik, konzultant, obchodník - již 30 let. Měsíčně najedu na služebních cestách něco mezi 3.000 a 6.000 kilometry.

Nyní tedy reálný elektromobilista - a to na celé dva měsíce. (Ano to byl původní plán, nyní jezdím EV dennodenně již téměř dva roky.)

A protože mě velmi zajímá behaviorální ekonomie (ta je o tom, proč se lidé rozhodují spíše pomocí emocí, než za použití logiky), bude celý blog spíše o pocitech než o technických parametrech aut.

Najdete na iDNES.cz