Norská Odyssea II.

Jak jsme se včera domlouvali v diskuzi, nejprve opět něco pro ty, kteří nemají zapotřebí číst moje dlouhé články. Dobrý, skvělý, vynikající, dobrý, dobrý, šok, tragédie, dobrý, divný a nakonec paráda.

Po probuzení a po vyuzení jsem ráno lehce prokašlal. Abych si zlepšil náladu, šel jsem se projít ranní rosou. Dorazil jsem až k jezeru, které nám doporučil pan domácí. Při cestě jsem hodil noťas na nabíječku - takže probuzení (vzhledem k obavám při usínání) - celkem dobrý.

Bylo to pět minut lesem. Trefil jsem to bez problémů. Tam i zpět a ještě jsem posnídal pár hrstí borůvek. Bylo to skvělý.

Potom jsem si sedl vedle stanu a pozvolna začal psát včerejší článek. Zjistil jsem, že mě v Norsku nejvíc omezuje výdrž baterie mého noťasu. Nabíječky pro elbily jsou na každém kroku, ale na 230V člověk nenarazí. U nás je na některých nabíjecích místech volně přístupná i klasická zásuvka na 230 V (Schuko). V Norsku jsem prakticky nemohl moc psát, protože mně po hodině došla baterka a až do večera se nadalo kde nabít. Poučení pro příští cestu. Pořídit si zdroj na nabíjení noťasu do auta na 12V.

Napsal jsem půl stránky a šel se podívat k chatce, jak to přežila kolegyně. Probrali jsme na terásce ještě nějaké detaily z včerejší prezentace, které mi neseděly a pak se šli vykoupat. Když jsem se ráno probrouzdal k jezírku a ponořil nohy do vody, zdála se mi celkem teplá. Realita však byla jiná.

Přístup do jezera byl po šikmém skalisku, které končilo cca. 30 cm pod vodou. Pak už nic. Nejenom sebezapření, ale i kousek odvahy to chtělo. První jsem šel já. Domluvili jsme se, že jeden z nás vždy zůstane na břehu – kdyby něco.

Kouzelné jezírko.

Brr, ta voda byla studená, po kolena to šlo. Ale co dál, skok do neznámé studené vody? Ani jedno mi nedělalo dobře. Ani studená, ani neznámá. Potupně jsem si sedl na konec kamene vodu po prsa a opřen o ruce jsem se pokusil spustit dolů. Nic. Když jsem měl vodu po krk, něco jsem ucítil. Takový slizký a mazlavý pocit. Šel jsem dolů až po nos a stále jsem necítil dno. Zato tam byla ta mazlavá hmota. Zakopal jsem nohama, jestli na něco narazím a hmota se ztratila. Pokusil jsem se vzepřít na rukou a viděl jsem, že moje tělo – to co bylo ve vodě je hnědé. Po prvotním nechápání jsem zjistil, že je to rašelina. Zajímavé, v rašeliništi jsem se ještě nekoupal. Chvíli jsem si zaplaval a kosa mne brzy donutila vyskočit na kámen a utřít mokré tělo. Ručník byl v cuku letu celý špinavý. Domů si vezu odhadem tak kilo rašeliny. Pak šla do vody Heni. Je menší a tak na rašelinu nedosáhla a po chvíli vylezla úplně čistá. Osušit a zpět do stanu. Ranní koupel byla skvělá a ještě jsem tam viděl čápa. Vynikající zážitek.

Koupání v jezírku - přidáno speciálně pro ty co mi už volali že kecám a že jsem tam stejnak nevlezl

Po snídani jsme sbalili saky paky a hurá do Osla. Lákalo nás sice tam zůstat ještě jeden den, ale upřednostnili jsme pohodovou cestu v klidu. Lepší přespat v Oslu, než další den se strachovat a honit čas. A vyplatilo se.

Sjeli jsme z kopců a dělali krátké zastávky na pořízení fotodokumentace. Spadlý most, pěkná chaloupka, kouzelné jezírko. Každou chvíli něco pěkného a zajímavého. Zabralo to hodně času, než jsme se dostali k nabíječce u KIWI (Norská samoška).

Nabíjím a ejhle, kde se vzal tu se vzal - přijel elektromobilista v eGolfu a začal nabíjet vedle mne. Konečně vidím v Norsku dva elektromobily vedle sebe na rychlonabíječce. Řidič vystoupil, píchnul Combo do elbilu, mávl čipem před nabíječkou a posadil se do vozu. Značně rychlejší postup než ten můj s apkou v mobilu. Nenabíjel ani pět minut a valil pryč. Tak možná proto nepotkávám v Norsku elektromobilisty u rychlonabíječek. Nabíjí pouze trošku a u nabíječky se tak dlouho nezdrží. Ale za mě opět dobrý - na nic nečekám, nikoho nezdržuji.

No nic, vyrážíme směr Oslo. Po chvíli jsme na E18 a já nasazuji rychlost 80 – 90 a valím to na Drammer. Dodržuji pohodový odstup od vozu přede mnou a ten za mnou se na mne taky nijak nelepí. Heni dopisuje jeden odstavec článku a domlouváme se co a jak.

Co je důležité a co vynechat a co naopak nesmíme zapomenout. Dojmů a zážitků je tak mnoho. Máme některé velmi netrpělivé čtenáře – ale pro ty je tu hlavně perex (to je těch pár slov na stránce blogů vedle obrázku – než otevřete vlastní blog).

Silnice se vlní mezi kopečky a mimo cestu občas pozorujeme velmi čilý ruch. Staví se tady ostošest. Vrtá se skála, odváží se žula, odstraňují se celé kopce a rovnají zatáčky. Tuším, že příští rok už tady povede dálnice a bude se tady jezdit 110 km/h a ne jako u nás na D1 80 km/h (v mnohých úsecích).

Silnice se občas promění v dvouproudovou a pak se zase jezdí jedním pruhem, až se z ní po delší době stává klasická dálnice. Odbočuji na nabíječku, je už ten správný čas.

Přijeli jsme na nabíječku se dvěma stojany a vidím, že jeden je obsazen. To mi dopředu ukázala i nabíjecí aplikace v mobilu. Ukazuje totiž kolik je na nabíjecím bodě míst, jakého jsou typu, kolik který stojí a také jestli některé z nich nemají poruchu. Když jsem přijel, řidič vedle mě měl už 46 procent a mně to po zapojení ukazovalo 24. Bylo zajímavé sledovat jak náš eup na stejném typu nabíječky nabije rychleji, než starší typ egolfu. 70 procent jsme měli prakticky ve stejnou chvíli. Řidič egolfu odjížděl, když nabyl 80 procent a já jsem měl už 91. Tento rozdíl v rychlosti nabíjení dělá hlavně odlišné maximální napětí trakční baterie. Ani tady jsem nemusel na nic čekat - hodnotím dobrý.

Prakticky ve stejné chvíli když egolf odjel, postavil se na jeho místo Soul. Nedlouho po něm přijel další egolf. Vyskočil z něho mladík v teplácích a šel omrknout situaci. Řekl jsem mu, že mi stačí necelých pět minut a odjíždím. Řekl OK a postavil se na parkovací místo proti mně. Za chvíli ukončují nabíjeni, odjíždím a jeho egolf se posouvá na moje místo, v pohodě a bez stresu (prozatím). Během 20 minut se na těchto rychlonabíječkach vystřídaly 4 elbily.

Pokračujeme dál směr Sandvika. Jedu celkem v pohodě a probíráme se spolujezdkyní zážitky z Norska. Mám najetou trasu a vím, že by mě nemělo čekat žádné překvapení. Jakmile se strašičíslo blíží dojezdu 50 km šahám po mobilu a vyhledávám nejbližší rychlonabíječku na trase. Z mnoha možností vyberu tu, kde jsme už nabíjeli při cestě do Arendalu. A nyní šok. Navigace ukazuje, že k nabíječce přijedu pouze s minimální rezervou.

Jak je to možné? Vždyť jsem plánoval nabíječky s rezervou 30-40 km a na cestě do Arendalu všechno klaplo? V Norsku nechci jezdit „na doraz“. Když jsme před pár dny odjížděli od nabíječky, kam nyní míříme, jasně jsme viděli přes dálnici, že na druhé straně jsou rychlonabíječky umístěny také, tak proč ten nedojezd? Chvíli studuji navigaci a už to mám. Navigace nás nutí přejet tuto nabíječku o 10 km a potom vyjet z dálnice a vrátit se k ní zpět. Nějaký divný. Takže vlastně mám tu požadovanou rezervu 30 km – v klidu.

Přijíždím po chvíli k nabíječkám a zastavuji u jedné z nich.Všímám si však, že se jedná o stejný typ, jsou také vyvedeny v zelené barvě  - ale mají jiné logo.

Po chvíli mi to dojde. Na tuto nabíjecí stanici nemám aplikaci a tak budu opravdu muset ještě jet těch 10 km po dálnici, otočit se na výjezdu a vrátit se zpět dalších 10 km k nabíječce, kde jsme se nabíjeli před dvěma dny. Hurá tedy „zpět“ k nabíječce sítě Fortun.

Toto by se mi v ČR nemohlo stát. U nás neexistuje místo, kde by na jedné straně dálnice provozovala nabíječku jedna distribuční společnost a na druhé straně nějaká jiná. U nás si každý hraje na svém písečku - konkurence neexistuje. Lehce zpomaluji (zvyšují dojezd) a jedu k nabíječce směrem zpět na Arendal. Dojíždím s dostatečnou rezervou 20 km. Už vím, že nabíječky jsou umístěny na zadní straně Sparu.

Apka ukazuje:

nabíjení Typ 2 - čtyři stojany k dispozici, čtyři z toho jsou volné

nabíjení CHAdeMO - tři stojany k dispozici, volné 0

nabíjení CCS - tři stojany k dispozici, volné 0

Objíždím obchod a zajíždím k prázdné nabíječce. Zbylé dvě jsou obsazeny. Zasunují konektor a startují aplikaci. Marně však hledám na nabíječce její identifikační číslo, něco je zde divné. Po chvíli na to přicházím. Tato nabíječka je v aplikaci označena jako neaktivní - že je mimo provoz. Přesunují se k plným nabíječkám, abych zjistil, jak to tady mají organizováno. Dívám se, že jeden pár elektromobilů nabíjí a druhý čeká.

Situace včera:

Situace dnes:

A nyní ta tragédie. Schválně to nechám ve formě jak to psala Heni. Heni je Maďarka a tak to bude po Slovensky. Já se k uvedenému příběhu vrátím v některém z dalších článků o norské elektromobilitě – vidím to totiž trošku „inými očami, ako moja spolujezkyňa“.

Jedna dáma, ktorá mala v rukách poprvé elbil, zmatene telefonuje a poprechádza vedľa nabíjačky hore dole. Nádáva na autíčko a prisahá, že už si nikdy nevymení svoje auto s manželom. Potom uzná, že je príliž netrpělivá. Musí počkať, až sa napojené auto nabije. Z druhej nabíjačky odíde jedno auto, a druhé sa nenabíja, nabíjačka píše, že nabíjanie bolo prerušené autom. Vezmem kabel a nastrčím do nášho auta, nabíjame. Vrátia sa majitelky auta s prerušeným nabíjením a dosť sa na nás mračia, sú pripravené na „boj“. Vysvetlím im situáciu, neveria mi, a odídu bez nebíjania. Keď máme nabito, uvidím, že u nefunkčnej nabíjačky stojí ďalšia vydesená pani. Nechápe, prečo sa jej to nemože nabíť. Po anglicky nerozumie, tak skúsim po nórsky: Det funkar ikke. To už rozumí - ale nepochopí. Zavolá ďalšieho muža na pomoc. Vysvetlíme ešte raz, že v aplikácia nám ukazovala, že nabíjačka je mimo provoz - Det funkar ikke. Pani to ale nevzdá, skúša ďalej a zamestnává tým eště ďalších ľudí. My sme to s ňou vzdali, odjíždíme.

Tolko podlaď Heni.

Na nabíječce jsme si chtěli zajistit ubytování na tuto noc. Ale nějak na to nebyl čas. 

O tom a o dalších "bonusech" tohoto dne ... až někdy příště … až v pondělí.