První článek blogu o tom, jak skvělé je jezdit elektromobilem a taky o těch dalších věcech které s tím souvisí - ale o těch se člověk dozví až tehdy, pokud začne s EV (electric vehicle/elektrické vozidlo) opravdu jezdit.
Otočím klíčkem, displeje se rozsvítí, rafičky se pohnou a je úplné ticho. Motor vlastně neběží. Stoupám na brzdu, řadím D, lehce sešlápnu plyn a auto se neslyšně sune kupředu. Motor stále není slyšet. Zastavuji na stopce – bez brzd, pouze tím, že pustím plyn. Rozhlížím se a zase opatrně sešlápnu plyn. Auto se dá pomalu do pohybu. Rozžínám raději potkávací než denní světla - ať je mne raději lépe vidět. Mám to odzkoušené ještě z motorky, když se nemuselo svítit. Ostatní řidiči Vás prostě více respektují. První kruháč – uf - je to za mnou, zpětná zrcátka jsem našteloval dobře. A už jsem na čtyřproudovce. Opatrně předjedu kamión a zase se zasunu do pomalého pruhu. 80 km/h je pro začátek jakž takž.
A JE TO! Jedu elektromobilem, který budu zkoušet dva měsíce v praxi. Není to tedy nahlášené testování elektromobilu na víkend, nebo nějaká odpolední promo jízda. EGolfa jsme si ve firmě půjčili na dva měsíce reálné práce. Výsledkem testování má být rozhodnutí, jestli se pro nás (a tím samozřejmě i pro naše zákazníky) vyplatí používat elektromobil. Zkvalitní a zlevní naše služby? Za jakých podmínek pro nás lze elektromobil provozovat? Bude to jiné? Nabízí nám to výhody oproti konkurenci?
Opatrně se sunu po pražském okruhu směrem od letiště na Chodovskou k Burger Kingu, kde hodlám vyzkoušet rychlonabíječku. Je to asi 30 km a tak po cestě zkouším jak to brzdí a taky jak to zrychluje. Tesla to tedy není, ale i tak dost dobrý. Na Chodovské odbočuji přes koleje, které jsou v rekonstrukci. Jedu opatrně, abych neštrejchl spodkem. Vyšlo to. Vyhlížím nabíječku – je hned na kraji - hurá. Zajíždím až k ní. Sešlápnout brzdu, zařadit P a zatáhnout ruční brzdu (tedy lépe řečeno povytáhnout takový divný čudlík), vypnout „zapalování“. Jdu ke stojanu, chvíli to studuji. Kabel od Comba (Combo - speciální konektor pro rychonabíjení elektromobilů) je krátký – je potřeba otočit auto. Tak znovu. Otočit klíčkem, zařadit R, nejdříve sešlápnout brzdu, potom šaltrpáku do R, a sešlápnout opatrně plyn. Ne, tak ještě znovu...sešlápnout brzdu, odbrzdit čudlíkem a nyní již couvám. To vše zopakovat ještě dvakrát a nádrž je již v dosahu kabelu. Zapojuji kabel, aktivuji stojan čipem, který jsem dostal od ČEZu asi před hodinou (ještě není ani zaplacen) a ono to funguje! Stojan hlásí, že do plna bude nabito za 10 minut! Zajdu si na nějaké jídlo a vydýchám to.
Cílem mého ježdění s elektromobilem nemá být nějaká studie o tom, jaké to má parametry, jak rychle se to nabíjí, kolik to dojede atd. Výsledkem má být ANO, je to pro nás vhodné, nebo NE není to pro nás vhodné, popřípadě ANO, ale …
Může se tedy stát, že to pro nás vhodné nebude, ale pro jiné firmy to bude naopak vynikající. Třeba nám to ukáže nové možnosti, které spalováky nenabízejí, možná to bude skvělé – uvidíme. S výpočty začneme až po měsíčním provozu.
Testování jsme rozdělili na dvě oblasti. První měsíc proběhne poznávání a seznamování se s elektromobilem, druhý měsíc optimalizace – tedy česky - budeme se snažit maximalizovat využití a přednosti tohoto vozu a minimalizovat nevýhody nebo se je snažit obejít, či převrátit na výhody.
Křidýlka snězena, baterie na 100% a hurá do Ďáblic. Chci se stavit na skok za docentkou, která mne učila a ještě tam mám scuka s navigátorkou. Abych v tom nebyl sám, vzal jsem s sebou na první dlouhou jízdu manželku. Po zdvořilostní návštěvě a nakoupení vína vyrážíme směr Terezín, kam nás pozval jeden z našich zákazníků na ples. Vína do tomboly již máme a tak se z Ďáblic přesouváme do Letňan, kde je umístěna poslední nabíječka směr Terezín. Není to sice rychlonabíječka, ale aspoň nějaký ten kilowat docucneme a vyzkoušíme čip od jiného distributora. Navigace v eGolfu zafungovala a za chvíli projíždíme branami areálu Letov a nacházíme nabíječku.
Doposud to šlo jako po másle. Tomuto výletu však předcházela velmi dlouhá příprava. Rok a půl předem nám zpracovala studii jedna vysoká škola a 14 dní před samotným zapůjčením eGolfu probíhala velmi intenzivní komunikace s kolegy elektromobilisty. Řešili jsme, kde dobíjet, jak dobíjet, kde se registrovat, jaké kabely… ale o tom až někdy příště.
Couvám k nabíječce (už jsem poučen od Burgr Kinga), začíná lehce pršet. Vystupuji z auta a beru si bundu. Je sice teprve 17:45 hod., ale už je tma. Vytahuji kabel, zapojuji ho do eGolfu a druhý konec dám do nabíječky, tentokrát to vyjde s rezervou. A ejhle, kabel není kam zastrčit a nabíječka vypadá jak nerezový pylon, na jehož vrcholu svítí zelený proužek. Vytahuji čip od PRE a přiložím ho ke sloupku - nic. Začíná hustě pršet. Zapínám svítilnu na mobilu a hledám na pylonu nějaké označení pro přiložení čipu. Značku RFID (RFID je typ bezkontaktních čipů), nebo jen prosté: ZDE PŘILOŽTE ČIP. Nic. Přikládám tedy čip na všechny rohy pylonu, zasouvám ho do mezer, rozhlížím se kolem sebe, jestli někde do jednoho metru, dvou, tří, není něco, co připomíná čtečku RFID, čtečku karet, dvířka, … NIC. Otevírají se dveře eGolfu a ozývá se „Kdy už to konečně začne topit?“ Začínám lehce panikařit (bunda už je promočená, a já cítím, jak mi pomalu vlhnou ramena a záda). Déšť se začíná měnit ve sníh.
Vím, že sníh a teploty kolem nuly jsou zkázou pro dojezd elektromobilu, dojedu dnes do Litoměřic? Zkouším lehce lomcovat dvířky nabíječky, ale ty drží. Vychází obsluha vrátnice a upřeně se na mne dívá. Beru do ruky telefon a volám na infolinku PRE (to jsou ti, kteří mají na starosti tu nabíječku u které nyní jsem). Ve skrytu duše doufám, že budou rychlejší než předevčírem ČEZ (25 minut po proklikání se a poslechu hudby mi to zvedla operátorka – byla zrovna nějaká kalamita – na druhou stranu čip mi vydali na ústředí během 15 minut i se sepsáním smlouvy).
Dnes to šlo. Po pár kliknutích a trochu nezbytné hudby mi operátor poradí ten správný bod, a hlavně to, že je to tam potřeba chvíli podržet – nestačí pouze přiložit - asi nejsem jediný, kdo takhle poskakuje kolem stojanů PRE, takže už vědí, jak zákazníkovi poradit. Bohužel ještě nikoho nenapadlo nechat vytisknout nálepku a polepit ty stojany – stačilo by pouze: ZDE PŘILOŽIT ČIP.
Přiložím, počítám do pěti a dvířka se otevírají – skoro jako na kosmické lodi ze Sci-fi filmu. Zastrčím Mennekes (speciální bezpečnostní zástrčka pro dobíjení elektromobilů - je bez napětí, dokud si o ně neřekne připojený elektromobil) - proužek zmodrá a já nabíjím. Uf. Cítím se jako vítěz – porazil jsem tu vzdorující techniku. To ale netuším, co mě dnes ještě čeká. Zcela promočen usedám do auta. Teď, když jsme na nabíječce, mohu pustit topení naplno.
O tom topení raději až příště – to je již zcela jiný, dost dlouhý a celkem studený příběh.
Brrrr - až z toho člověka zamrazí když si na to vzpomene.
